Den před Vánoci roku 2005 jsem byl tím nejšťastnějším člověkem na světě. Miloval jsem život, Veroniku a osud, který mi ji přivál do cesty. V kapse mne hřál zásnubní prsten a její ano se mělo stát tím nejkrásnějším dárkem, jaký jsem kdy dostal.

Bylo mi prostě moc krásně na to, aby to mohlo vydržet.

O čtyřiadvacet hodin později se pro mne Vánoce změnily v noční můru a já zjistil, že bez milované bytosti už vážně nemám chuť žít.

Zasněžená Karviná působí ze střechy čtrnáctipatrového paneláku nesnesitelně depresivně a udělat ten poslední krok je hrozně snadné.

Já ten krok udělal.

A můj příběh začal.