Sbírka veršů Oldřicha Mikuláška, která byla poprvé publikována roku 1958 a ve třech oddílech obsahovala autorovu poezii z let 1946-1958. Základním motivem sbírky je básníkova snaha uvažovat v protikladných polohách o úskalí, nestálosti i dalších "pulsech" lidského bytí, které se snažil zachytit i v předcházející tvorbě. Mikulášek tentokrát zvolil dva ústřední rozpory, mezi nimiž se rozhoduje pro vyhlášení ortelů a milostí: v tom prvním odsuzuje lhostejnost, odcizení a lidskou bezmyšlenkovitost, ve druhém se pak pokouší udělit generální pardon přitakání životu, jehož symbolem se stává srdce, které zde funguje jako nástroj lásky a citových vazeb. Zároveň ovšem tato sbírka upozorňuje i na nesoulad mezi vnitřním světem člověka, jenž se jen obtížně smiřuje s oficiálními dobovými představami o vytvoření ideální společnosti. I proto tu jsou motivy osamění, prázdnoty a smrti, které jsou zmírněny intenzivním prožitkem vášnivé vroucnosti a důvěry.