Jako v mnoha jiných i v této povídce autor použil metodu vyprávění, kterou sám dovedl k dokonalosti a která byla od té doby použita tolikrát, že dnes působí téměř jako klišé. Hrdina je konfrontován se sérií záhadných, zpočátku zdánlivě neškodných jevů a indicií, které jsou popisovány co nejstřízlivěji, ale vedou ke zcela zřetelnému špatnému konci protagonisty, jenž v samém závěru s hrůzou zjistí to, co čtenář tuší již dlouho. Oproti jiným Lovecraftovým pracím je tato vypravěčsky úspornější, dynamičtější, méně zatížená dlouhými popisy. Představuje mrazivý, doslovný i metaforický sestup z roviny všední skutečnosti do hlubin hrůzy.